Strávil jsem už hodně času ve dvou zemích. Jednou je ta naše, druhou pak Jihoafrická republika. A protože jsem tak strávil hodně dlouhou dobu, mohu srovnávat třeba i to, jak se žije tady a tam. Jak se žije tady, to určitě víte i vy sami. Ale co ona místa tam dole, na opačné polokouli? To už asi většina z vás neví. Ale proč byste to nemohli vědět? Aspoň tedy stručně a v hrubých rysech? Když našinec nemá peníze, zoufá si bez ohledu na to, kým je. Když jde ale o chudého Jihoafričana černé pleti, tento si nezoufá. Aspoň navenek. Prostě se sedí doma a doufá se, že někdo ze sousedů vypomůže aspoň trochou jídla.

Když se má našinec dostat někam dál od domova, a to i relativně nedaleko, nějak se tam dostane. Po svých, autem, hromadnou dopravou a podobně, ale dostane.

Když je to pro chudého Jihoafričana daleko, nikam nejde. Nebo nanejvýš počká, jestli náhodou někdy někdo nepojede do takových míst.

Když u nás někdo někoho zklame nebo naštve, často se rozejdeme a ignorujeme se, případně o sobě šíříme klepy.

Když dojde k témuž mezi černými Jihoafričany, často se tito pohádají nebo poperou a je to vyřešené.

Když někdo našince něčím zklame, je v nás pocit zahořklosti.

Když někdo zklame černého Jihoafričana, tento prostě pokrčí rameny, zašklebí se a třeba i něco utrousí, ale za chvíli už si na to snad ani nevzpomene.

Když našinec nechce něco dělat, ale měl by to dělat, hledá výmluvy, proč to nejde.

Když je ve stejné situaci černý Jihoafričan, prostě se někde rozvalí, třeba na trávník, a to, co nechce, jednoduše nedělá.

Když má u nás člověk víc než dvě děti, je divný. Bezdětní u nás naopak žádný údiv nevyvolávají.

V Jižní Africe je dospělá žena bez dětí naopak docela divná, a je naopak běžné mít dětí na náš vkus až přespříliš.

A co se dělá u nás s takovými malými dětmi? Hýčkají se, opečovávají a piplají k dokonalosti.

V JAR si žena zabalí dítě do deky, uváže si ho jako ranec na záda a jde za svými povinnostmi.

A oni stejně jako my se cítíme být naprosto normální.