Vždycky jsem chtěla malinkatého pejska, jenomže rodiče mi stále dokola vysvětlovali, že si ho prostě nemůžeme dovolit, protože prý všichni moc pracují a že já chodím do školy, a ještě na brigádu a vůbec nikdo by se o pejska nestaral. Jenomže já jsem si nedala říct. Chtěla jsem malého pejska. Vždycky jsem si vybírala všechno podle krásy. A to se právě také rodičům nelíbilo, že prý jsem si vybírala zvíře anebo i věci podle krásy. Jenom to, co se mi líbí. Ale já si myslím, že je to zase naprosto logické, že si člověk vybere to, co se mu nejvíce líbí. Líbily se mi malinkaté psy.

Ano, hleděla jsem také na krásu, ale ne tak úplně, že by to muselo být na sto procent krásné. Ale třeba když jsem si vybírala oblečení, tak to muselo být krásné. Muselo se mi to líbit a také mi to muselo hodně slušet. Neměla jsem ráda oblečení, u kterého jsem si nebyla jistá, jestli se mi to bude líbit. Ale co krása jiná? Co třeba krása člověka? Ano, i tohle je možné. I tohle se posuzuje v dnešní době, kdy je krása také formou soutěže. Určitě víte, co je to Miss České republiky anebo Miss Universe a také Miss světa. Je toho opravdu hodně. Krása se v dnešní době umí dobře prodávat. Ale abych se vrátila zpátky k pejskovi. Víte, jak to nakonec celé dopadlo?

Samozřejmě, že rodiče mi žádného pejska nepořídili. Rodiče mi řekli, že když jsem takhle upjatá, že musím mít všechno podle sebe a že nehledím na ostatní, že mi žádné štěně nepořídí, že si ho mám pořídit až na něj našetřím peníze, že prý když si tohle koupím za své peníze, že se o to budu více starat. A budu mít o to větší zájem. Možná rodiče mají pravdu. Ne tedy možná, ale určitě. Ono se to tak říká, že když si člověk něco pořídí z vlastních peněz, tak si potom také toho váží, protože ví, kolik to stálo. A já tomu dávám za pravdu. Pejska jsem si pořídila asi až o dva roky později, protože jsem potom na to už měla peníze.